Spěchání, všechny smutky přináší

Je krásné, sluníčkové počasí, usmívám se, jak mi příjemně hřeje do zad a těším se z květů. Je to opravdu nádhera. Nesedím nikde zavřená v místnosti, ale naopak mám pro sebe celou louku, kde si můžu běhat, skákat, plést věnečky do vlasů. Co mi chybí?

Podívám se na hodinky a údivem mi div nevypadnou oči z důlku. Úplně jsem se zapomněla, přitom se mám potkat se Simonou. Zasměju se tomu, že naštěstí to nemám na místo srazu daleko, jenom přejdu kolem kaštanů, zabočím doleva a jsem tam!

Z dálky na ni mávám, rozpačitě mi zamává zpět, ale vidím, že ji něco velmi trápí. Obejmu jí a na hlavu jí posadím věnec z pampelišek a zahihňám se tomu, jak srandovně vypadá. Roztáhneme deku a pokládáme na ni dobroty, které jsme si na piknik připravily. Jaký už mám hlad!

Já: „Co je u tebe nového?“

Simona: „Ale jo, dobrý, jenom by to mohlo být lepší v práci, přítel mě štve a celkově jsem z toho celá frustrovaná. Vždycky jsem si představovala, že ve 32 letech budu pohádkově bohatá, jezdit na moři, popíjet drinky, přitom dělám jen obyčejnou manažerku, navíc mi už je 32. Jsem stará, hnusná bába.“

Málem mi z toho zaskočilo v krku. Prohlížím si její velké zelené oči, havraní vlasy a štíhlou postavu. Vypadá báječně. Z mého okolí je právě Simona ze všech nejbohatší a dalo by se říct, že na svůj věk má slušně rozjetou kariéru.

Já: „Nevím, přijde mi, že vypadáš báječně. Sluší ti to a máš super postavu. Nechtěla jsem to tak říkat, ale myslím, že máš dost slušně rozjetou kariéru. Vyděláváš částky, ze kterých si můžeš leccos dovolit. Co bys chtěla víc?“

Simona: „Vím, že to není zas tak hrozný, ale já si přála být bohatá. Taková, o které se píše v časopisech a každý měsíc vydělávat šestimístné částky. To já nemám. Jsem naprostá nula. Za nic nestojím. Dost často na to v noci myslím a jsem z toho celá nešťastná.“

Já: „Rozumím tomu. Máš pocit, že jsi nic nedokázala. Jak tě znám, tak i kdybys vydělávala měsíčně sedmimístné částky, stejně bys byla smutná, že toho není víc. Jen si to přiznej. Není to o penězích.“

Simona: „Já vím. Chci být tolik šťastná, ale pořád mi to nejde. Sotva něčeho dosáhnu. Najednou pochopím, že by to mohlo být ještě lepší a mám to pořád dokola.“

 

Zakousnu se do chlebíčku a přikývnu. Je mi líto, že se tím tak trápí. Není zdaleka jediná, kdo to tak má. Já sama si něčím takovým prošla. Sotva jsem dodělala školu, už jsem tolik chtěla do práce a být konečně v té PRAXI. Až zpětně jsem si uvědomila, o kolik jsem tím svým dychtěním přišla.

Nevážila jsem si své školy, kterou jsem měla a teď v praxi už čas nevrátím. V práci měsíce plynuly jako voda a najednou jsem zatoužila být opět studentkou. Číst učebnice a mít ten pocit, že jsem opět ve škole, kde mám spoustu chytrých učitelů a hromadu fajn spolužáků. Já si toho však nepovažovala, místo toho jsem se soustředila na VÝSLEDKY, a ne na radost z okamžiku, ať je jaký chce. Nepotřebovala jsem ve skutečnosti, aby všechno bylo jako ze žurnálu na studentku roku, bohatě by mi stačilo si vážit okamžik studia.

Teď už vím, že málokdy má člověk vše. Většinou něco chybí, ať už to je problém s bolavou nohou, hádavý přítel, špatná práce nebo taktéž umře někdo velmi blízký. Vždy se něco může pokazit a je to jako lusknutím prstů. Došlo mi, že malování si toho, co chci je fajn, dodává mi to motivaci a radost, ale plánování si, kdy to má přesně nastat je cesta do samotného pekla.

Vše má svůj čas a to, co chceme nastane přesně v ten okamžik, kdy to bude nejlepší a není v našich silách si říct, že přesně až mi bude 60, budu mít 10 lodí v oceánu a budu mít 2 syny po 2 letech a 1 dceru, která se narodí o 7 let později.

Je totiž příliš mnoho věcí, které se mohou změnit. Něco se může urychlit a něco naopak opozdit. Může se taky dost dobře stát, že v 60 letech budu mít 2 syny po 5 letech a 1 dceru po 2 letech nebo naopak můžu mít syny rovnou 3.

Není to žádná legrace si vše do puntíku plánovat! Co ale člověku zbývá? Jak si krátit čekání a zároveň nepropadat zoufalství a panice? Já vím, že to svádí k tomu upadat do smutku a brát prášky proti depresím. Kdo by ale chtěl svůj krásný život prožívat omámen prášky, když to jde i bez toho? Všimla jsem si toho, že když si uvědomím, kolik toho nyní mám. Řeknu si v duchu (odvážnější z vás si to říkají i nahlas), tak najednou se zdá ten můj ošemetný problém mnohem menší.

Je tomu tak, PROTOŽE:

  1. Mám kde spát.
  2. Mám co jíst.
  3. Sice jsem si včera nakopla nohu a pěkně mě to štve, ale zase vše ostatní části těla jako jsou ruce, trup a hlava jsou zdravé a v pořádku. Bolí mě jen jedna část těla, není to úžasné, že mě nebolí všechno?
  4. Mám peníze na účtu, za které si můžu koupit spoustu čokolády, gumových medvídků, šatů anebo si je tam jen tak nechat.
  5. A je toho mnohem, mnohem víc.

 

Myslím, že tento způsob přemýšlení nad sebou pomáhá, protože najednou vidím svůj problém jako malé zrnko v moři. Nic není tak špatné, aby to nemohlo být ještě horší a stejně tak nic není tak dobré, aby to nemohlo být ještě lepší. Chce to ale svůj čas, který se snažíme uspíšit, ale kdybychom ho uspíšily, tak by nám zase utekly všechny ty krásné věci, které máme k dispozici teď (třeba jako moje radost ze studia) a to přece nechceme. 😊

 

Nechme proto lásce, ať k nám přijde v pravý čas a netlačme se do toho, kdy přesně to má být.

Vše dobré.

"Miluji lásku a vše kolem ní. Mým posláním je vnést lásku do našich životů ruku v ruce s harmonickými vztahy a štěstím, které si zasloužíme."
Můj příběh si přečtěte tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Zdarma Stáhnout

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Potkáme se na Facebooku